Za větrnými mlýny s příchutí Dona Quijota

Naše v pořadí již třetí výprava po Evropě procházela devíti zeměmi (včetně ČR). Kvůli nekvalitní infrastruktuře a zejména notorické známosti trasy po ČR jsme dlouho zvažovali, jestli se z výpravy vracet po vlastní ose až do Olomouce. Nakonec jsme se sice rozhodli, že to dojedeme, ale osud to přehodnotil jinak a po včerejší vyčerpávající trase kolem Ohře jsme vlastně byli i rádi.  Z toho asi lze vytušit, že celkově to na náš pocit z výpravy nebude mít zásadní vliv, pouze to bude další příběh z nepřeberného množství převážně pozitivních zážitků.  Výprava byla opět trochu jiná, ale zase velmi pozitivní. Co jsme od toho očekávali, to se podařilo v množství a kvalitě výrazně převyšující ono očekávání.  Bohužel máme i nečekané negativní pocity, jako třeba srovnání kvality a hustoty cyklotras u nás a prakticky kdekoli jinde je opět mimořádně smutné a pokud to porovnáme s cyklistickou velmocí jako je Nizozemsko, tak si člověk připadá téměř méněcený a je jasné, že se to u nás bude...

Po včerejší tristní zkušenosti jsme si nechali trasu spočítat od specializované aplikace. Ze Žatce jsme ale kvůli zatarasům a plotu na této trase museli jet po polňačce z panelů. Po pár metrech se ale ozvalo divné prasknutí a bylo jasné, že máme problém. Dvě vytržené špice (dráty) a pravděpodobně i další praskliny ve středovém náboji způsobily, že jsme složili kolo, a sehnali odvoz do Prahy. Letos poprvé z dovolené nepojedeme po vlastní ose. Příště už preventivně budeme plánovat cyklodovolené výhradně v zahraničí, protože kvalita našich cest nám už podruhé zkomlikovala naše výpravy a dokonce v obou případech to byl prakticky identický problém.

Déšť nás dnes přinutil vyrazit na cestu až v 10 hodin.  Nicméně jízda po dešti nese také svá úskalí. Naštěstí jsem se po prvním problémovém úseku mohl okoupat v Ohři a přezout si suché boty. Další prakticky neprůjezdnou cyklostezku už jsme neplánovali využít.  Bez ohledu na krásy, kteté bezesporu nabízí. Bohužel alternativní trasa (jediná možná) vedla po frekventovaném úseku hlavní silnice, který jen kousek zpět byl dálničního typu. Po pár kilometrech boje o holý život jsme měli jedinou alternativu: červená turistická trasa podél řeky.  Bohužel i ta se stala bojem o holý život, protože zhruba kilometrový úsek byl prakticky NESCHŮDNÝ (nespletl jsem se, že bude nesjízdný jsem čekal). Po jeho překonání už jsme si nechali spočítat trasu pro silniční kolo, no a ta byla nakonec snad úplně nejhorší z dnešních pokusů se vyhnout kopcům jízdou podél řeky. 

Ráno jsem se probudil krátce po sedmé a kupodivu jsem se v zahradním domku dobře vyspal. Jenže první, co jsem udělal, byla kontrola meteoradaru. Co následovalo, by se nejlépe dalo popsat slovem úprk. Bez snídaně jsme už v osm hodin vyrazili na cestu a jen s jednou čůrací pauzou ujeli zhruba 70 km na hranice s Česku republikou. Ta čůrací pauza způsobila, že nás déšť těsně u hranic dostihl, naštěstí jen slabý a během dlouhé obědové pauzy v Chebu jsme přečkali příval vody a nabili baterii na další cestu.  Z nedostatku dalších nápadů jsme ve tři odpoledne vyrazili směrem k Sokolovu. Ubytovali jsme se v domově mládeže, kde za rozumnou cenu mají hezčí a novější výbavu pokojů než ledajaký hotel. Díky tomu jsme i přes nepříznivou meteorologickou situaci naprosto v pohodě dojeli dál, než bylo v plánu, a navíc jsme prakticky vůbec nezmokli a určitě nezmokneme ani dnes v noci.

Po krátké noci, kterou nám hlasitě zpestřovala vesnická veselice přímo v kempu, jsme vyrazili, aniž bychom dopředu věděli, kde budeme tentokrát spát.  Množství zajímavých objektů sice stále ubývá, ale pořád je na co se koukat. Někdy ovšem fotka během jízdy nevyjde. Například, když chci vyfotit dva objekty, a ve finále mám z každého jen půlku.  Naštěstí indický oběd pózoval vcelku klidně.  No a nakonec jsme našli místo ke spánku. Je to malý zahradní domek s dvěma matracemi na zemi.

Dnes jsme si dobrovolně naordinovali kopce, protože Mohan neumí téct jedním směrem a pořád někam odbočuje. První krpál stál za to. Měli jsme nejmenší rychlost, přípomoc motoru na max a stejně jsme to málem neušlapali. Nahoře jsme ještě dlouhou chvíli lapali po dechu. Před posledními kopci jsme ještě doufali v oběd.  Než jsme ale našli jedinou otevřenou restauraci, tak jsme bloudili po kopcovité obci skoro hodinu. Všude bylo zavřeno i v kebabu. Naštěstí ta vesnice byla docela malebná. Poprvé se nám stalo, že uzávěra s objížďkou byla kratší a bez kopců, takže nakonec jsme si ještě přidali 16 km navíc a jsme zase o kousek blíž domovu.

Dnes jsme zvažovali dvě trasy. Delší po rovině nebo trochu kratší s kopcem. Vyhrála ta delší trasa bez kopců a i když jsme zase narazili na objížďky, tentokrát zůstala délka plus mínus stejná. Nějaké zajímavostí cestou byly, i když už v menším počtu.  Bylo nám divné, že většina restaurací byla zavřená, až ta poslední možná v obědovém období byla otevřená, bohužel měli výpadek proudu, takže jsme byli vděční i za Wurstsalat. Když v jednom městě nešlo skoro projet kvůli nějaké slavnosti a navíc všechny supermarkety byly zavřené, došlo nám, že tu mají nějaký svátek a také to, že nemáme nic k večeři ani snídani...

Ráno jsme si přečetli, že se nacházíme v oblasti, kde včera v noci řádila extrémní bouře. Sice jsme večer slyšeli hromy, ale kromě asi tří kapek ani nezapršelo. Podle radaru jsme se tomu vyhnuli o pár metrů, takže včerejší vyčerpávající štreka se neplánovaně vyplatila i takto. Nelenili jsme a vyrazili jsme od Rýna podél Mohanu směrem k českým hranicím s předsevzetím, že dnes dojedeme ještě o kousek dál. Už ve Frankfurtu jsme začali tohoto nápadu litovat, ale potom se jelo zase chvíli líp. Po překonání řeky přívozem jsme v pravý čas našli i levnou restauraci, takže to zase začalo být reálné. Bohužel se cestou objevilo několik uzávěr s objížďkami, takže z předsevzetí se stalo téměř utrpení a to hlavně proto, že jsme směřovali k jedinému kempu široko daleko a tudíž jsme tam dojet museli...

Dnes jsme se vydali na zatím nejdelší trasu letošní dovolené, ale počasí nám nepomáhalo. Vyjeli jsme dřív než jindy, nicméně sluníčko si také přivstalo. Navíc velká část trasy vedla podél silnice bez jediného stínu.  I přes nádherná panoramata jsme chtěli co nejdříve dojet do cíle dnešního dne. Místo oběda jsme se dvakrát zastavili na zmrzlinový pohár. Teprve, až se sluníčko k večeru schovalo za oblačnost, jsme projížděli zelení se spoustou stínů od stromů, to už nám ale bylo jedno.

Tak už zase jedeme podél Rýna, tentokrát ale proti proudu. Hlavní informace z dnešního dne se ovšem týká tandemu: máme nový díl rámu! Snad ho zase aspoň 7 let nezlomíme. Při čekání na kurýra jsme navíc objevili studentskou menzu, kde jsme se až hanebně levně a přitom výborně najedli. Čekání jsme využili i k odpočinku v parku mezi studenty. Potom jsem během cca 45 minut provedl výměnu zlomeného dílu. Jako odměnu jsme si odpoledne naordinovali 70 km skoro bez zastavení, abychom neztratili tempo. Dost nás překvapilo, kolik různých hradů, zámků a jiných historických objektů kolem Rýnu existuje.

Opouštíme Nizozemsko s předsudky, že v Německu už to nebude tak zajímavé a kempy budou horší.  Cesta již není plánovaná s ohledem na turisticky zajímavé destinace, ale i tak potkáváme pěknou citadelu, netradiční kašnu,  nebo historické městské brány. Takže co se týče zajímavostí na trase, tak naše obavy byly zatím předčasné.  Co se týče kempů, tak to dnes byla ovšem úplná katastrofa. Na prvním kempu na nás byli velmi nepříjemní, až jsme se prostě sbalili a jeli dál a na druhém kempu bylo plno, takže jsme si po měsíci dopřáli měkkou postel v levném hostelu.

Dnes definitivně opouštíme Belgii. Cestou jsme ještě potkali jeden větrný mlýn,  pár belgických řopíků, k obědu jsme si dali tmavé belgické pivo (bez alkoholu), a po hraničním mostě míříme zpět do Nizozemska. Spíme ale v kempu na německé hranici, takže vlastně už opouštíme i Nizozemí a od zítřka pojedeme už jen skrz Německo směrem domů.

Zamračené počasí s občasným drobným mrholením nás doprovázely prakticky celý dnešek.  Vždy, když jsme se někam schovali, nebo si vzali bundy do deště, tak mrholení okamžitě skončilo.  Naštěstí nejsilnější deště jsme přečkali v Mechelenu, během oběda. Navíc i kolo bylo zaparkované pod stříškou. Cestou jsme i dnes potkali spoustu nečekaných překvapení, například asi deset červených traktůrků. Navzájem jsme na sebe mávali, asi pro ně byl zase náš tandem nečekané překvapení.

Po Štrasburku a Lucemburku jsme dnes završili putování po hlavních sídlech institucí EU. Brusel je známý také čurajícími sochami, ale pejskovi to dnes nějak nešlo.  Také jsme s drobnými problémy zvládli místní veřejnou dopravu, jen ještě nevíme, kolik nám finálně strhnou za všechna ta metra, tramvaje i autobus. Ono to ale od katedrály bylo do minievropy fakt ještě dost daleko, a nevyfotit si modely mlýnů z La Mancha jsme si rozhodně nemohli dovolit, i když tisícovka mi jako cena přišlo trochu moc.