Závěrečné zhodnocení

Naše v pořadí již třetí výprava po Evropě procházela devíti zeměmi (včetně ČR). Kvůli nekvalitní infrastruktuře a zejména notorické známosti trasy po ČR jsme dlouho zvažovali, jestli se z výpravy vracet po vlastní ose až do Olomouce. Nakonec jsme se sice rozhodli, že to dojedeme, ale osud to přehodnotil jinak a po včerejší vyčerpávající trase kolem Ohře jsme vlastně byli i rádi. 

Z toho asi lze vytušit, že celkově to na náš pocit z výpravy nebude mít zásadní vliv, pouze to bude další příběh z nepřeberného množství převážně pozitivních zážitků. 

Výprava byla opět trochu jiná, ale zase velmi pozitivní. Co jsme od toho očekávali, to se podařilo v množství a kvalitě výrazně převyšující ono očekávání. 

Bohužel máme i nečekané negativní pocity, jako třeba srovnání kvality a hustoty cyklotras u nás a prakticky kdekoli jinde je opět mimořádně smutné a pokud to porovnáme s cyklistickou velmocí jako je Nizozemsko, tak si člověk připadá téměř méněcený a je jasné, že se to u nás bude jevit jako cyklistický pravěk ještě desítky let.

Dále je nám líto, že Češi málo cestují, ale o to víc mají silný názor na cokoli v té zlé Evropě, která nás jen omezuje. Otevřené hranice, volný pohyb osob, telefonování bez roamingu, to jsou jen ty běžně známé výhody EU, ale kupodivu jsme si všimli i spousty dalších pozitivních věcí, které někde jdou aplikovat ke spokojenosti lidí a u nás se jen kveruluje a hledají důvody, proč to nejde.

Vezměme si jen ty větrné elektrárny. Potkávali jsme je na každém rohu a nikdo z nich neměl epileptické zachvaty. Naopak jimi nabíjeli spoustu elektroaut, díky čemu se nám při jízdě v provozu lépe dýchalo. Při včerejší trase jsme se několikrát dusili splodinami, že jsme museli zastavovat a počkat, až se ten kouř rozptylí.

Metr a půl pro objíždění cyklistů také všude fungoval, dokonce i na mnohem užších cestách. Včera nás během patnácti minut několikrát málem shodili do příkopu.

Už vůbec si nedovedu představit, až někdo začne prosazovat omezování aut ve prospěch chodců a cyklistů. To co existuje jak v západních, tak i severských zemích, to by český řidič nerozdýchal a nejspíš by založil politickou stranu proti omezování aut (jo pardon, to už se stalo). Přitom v mnoha zemích mají auta na místních komunikacích jen jeden pruh (společný pro oba směry) a zbytek tvoří obrovské krajnice pro cyklisty i chodce. Nebo příjezdy do malých obcí jsou zúžené do jednoho pruhu, aby tudy auta nemohla jezdit rychle. Když v zastávce stojí autobus, nelze kolem něj projet, kvůli dalšímu zúžení cesty, takže žádné dítě není přejeto. 

Při tom všem je ale provoz plynulý, lidé jsou vzájemně ohleduplní, využívají hojně alternativní dopravu (kola, koloběžky, sdílená auta) a nikdo nekřičí, že je to Bruselský diktát a že se nedáme omezovat.

No trochu to vypadalo, že jsme se na této výpravě chtěli podívat na zoubek té evropské byrokracie, ale místo toho si začínáme myslet, že za to, jak se máme, si tak nějak můžeme sami a na Evropu se jen vymlouváme.