V dáli se rýsovaly Alpy a tak jsme si dnes dopřáli drobnou odbočku do Lichtenštejnska. Těch cca 100 výškových metrů na 42 kilometrech nebyl zas takový kopec.
Ve Vaduzu jsme nevěděli, co fotit dřív. Jestli je zajímavější nosorožec,
nebo ležící žena, nevíme,
ale zajímavé bylo všechno.
Pěšky jsme se prošli k sídlu Lichtenštejnů, ale asi nebyli doma,
Delší dobu jsme se chystali na výrazně delší putování do Španělska a Portugalska, možná i po Maroku a zejména do našeho nového domova na Tenerife, ale stále nemůžeme přijít na způsob, jak to zkombinovat s prací (nějak se musíme živit). Na podzim jsme po shlédnutí několika cestopisných videí ztratili odvahu na Maroko a dokud nebudeme na Tenerife rezidenti, tak i trajekty mezi pevninou a jednotlivými Kanárskými ostrovy jsou finančně mimo náš budget. Toto léto nám tedy zůstal jen ten bájný španělský rytíř, tedy přesněji jen jeho větrné mlýny a to hned dvakrát. Kromě skutečných nizozemských mlýnů totiž plánujeme navštívit i některá sídla evropské byrokracie, což je zajisté také synonymem marného boje. Jako cestovatelé jsme nadšeni z možnosti volného pohybu po celé EU bez hranic a drahých roamingů a chápeme evropské myšlenky na vzájemnou spolupráci malých národů proti velkým mezinárodním hráčům, ale ta narůstající byrokracie nám vadí, takže se na ni pokusíme podívat trochu víc z blízka....
Ráno jsem se probudil krátce po sedmé a kupodivu jsem se v zahradním domku dobře vyspal. Jenže první, co jsem udělal, byla kontrola meteoradaru. Co následovalo, by se nejlépe dalo popsat slovem úprk. Bez snídaně jsme už v osm hodin vyrazili na cestu a jen s jednou čůrací pauzou ujeli zhruba 70 km na hranice s Česku republikou. Ta čůrací pauza způsobila, že nás déšť těsně u hranic dostihl, naštěstí jen slabý a během dlouhé obědové pauzy v Chebu jsme přečkali příval vody a nabili baterii na další cestu. Z nedostatku dalších nápadů jsme ve tři odpoledne vyrazili směrem k Sokolovu. Ubytovali jsme se v domově mládeže, kde za rozumnou cenu mají hezčí a novější výbavu pokojů než ledajaký hotel. Díky tomu jsme i přes nepříznivou meteorologickou situaci naprosto v pohodě dojeli dál, než bylo v plánu, a navíc jsme prakticky vůbec nezmokli a určitě nezmokneme ani dnes v noci.
Dnešní trasa po bývalé železniční trati byla zajímavá v mnoha směrech. Jednak část trati byla ještě zachována a tam se provozují turistické spoje, například na šlapacích drezínách. Také maximální sklon klesání železniční trati je ideální pro náš lehotandem, protože nízký odpor a vysoká hmotnost zajišťují jízdu bez nutnosti šlapat či brzdit. Tím pádem jsme většinu dnešní trati prostě 'vyčekali'. Tedy někdy i při spuštěném návěstidle. Úplně nejzajímavejší ovšem bylo to, že i když jsme často jeli přes Německo, byly jsme stále na belgickém území, které se nachází kolem trati a to i v případě, že tam již trať nebyla. Celé to působilo až bizarnín dojmem. Nejen že tak za tratí mělo Německo několik eknláv, ale občas byl problém zjistit, na jakém území to vlastně jsme. Například z této belgické kavárny, která má zleva, zprava i zezadu Německo, jsem se sice koukal na protější belgickou budovu, ale ta cesta mezi kavárnou a tou budovou byla opět němec...
Komentáře
Okomentovat