Kam že to vlastně pojedeme?

Delší dobu jsme se chystali na výrazně delší putování do Španělska a Portugalska, možná i po Maroku a zejména do našeho nového domova na Tenerife, ale stále nemůžeme přijít na způsob, jak to zkombinovat s prací (nějak se musíme živit). Na podzim jsme po shlédnutí několika cestopisných videí ztratili odvahu na Maroko a dokud nebudeme na Tenerife rezidenti, tak i trajekty mezi pevninou a jednotlivými Kanárskými ostrovy jsou finančně mimo náš budget.

Toto léto nám tedy zůstal jen ten bájný španělský rytíř, tedy přesněji jen jeho větrné mlýny a to hned dvakrát. Kromě skutečných nizozemských mlýnů totiž plánujeme navštívit i některá sídla evropské byrokracie, což je zajisté také synonymem marného boje. Jako cestovatelé jsme nadšeni z možnosti volného pohybu po celé EU bez hranic a drahých roamingů a chápeme evropské myšlenky na vzájemnou spolupráci malých národů proti velkým mezinárodním hráčům, ale ta narůstající byrokracie nám vadí, takže se na ni pokusíme podívat trochu víc z blízka. 

První místo kam se chystáme dojet je tedy Štrasburk, sídlo evropského parlamentu. Mezi pevnostmi Maginotovy linie profrčíme do Lucemburku a u Nizozemských mlýnů se otočíme. Po odpočinkové etapě podél pobřeží až do Dunkirku se stočíme směrem domů a projedeme Bruselem. Trasa je tedy načrtnutá, teď jen zbývá se na ni vydat.