1. den: Řezno-Ingolstadt

Dnes cca o půl sedmé jsme dorazili do Řezna (Regensburg). Nicméně dobrodružství začalo již včera krátce před půlnocí, kdy jsme museli přesvědčit polské řidiče autobusu, že nás chtějí do Řezna dovézt včetně našeho tandemu a veškerých dalších batožin. Protože jsem věděl, že zmíněný autobus má malý kufr, rozložil jsem tandem na součástky a zopakoval jsem si polskou terminologii:
* rower
* bagaž
* specjalny
* bilet
Příprava se vyplatila a po krátké diskusi a mé upřímné omluvě, že nemám kolo v kartonové krabici (která by do kufru tohoto autobusu rozhodně nevešla) a že příště už to budu mít v pořádku,  jsem byl připuštěn k vlastnoručnímu naložení všech zaplacených zavazadel, což se podobalo známé hře Tetris. Celou zábavnou kratochvíli jsem pro velký úspěch musel zopakovat v Praze, kde moje zavazadla bránila vyložení ostatních kufrů. Advance level Tetrisu potom spočíval v tom, že mi do už tak malého autobusového kufru dali zavazadla snad i od lidí, co šli jen kolem.
V Brně ani Plzni  překládání naštěstí nevyžadovali,  takže mi ráno zbylo trochu sil, abych tandem znovu složil. Asi kvůli nevyspání sice po 30 km upadlo jedno řídítko, ale jinak vše drželo a žádné součástky nechyběly ani nepřebývaly. 
Cesta podél Dunaje byla malebná. A první den navíc zocelil naše těla před nadcházejícími dny. Ráno byla kosa, potom přišlo vedro a sluníčko nás zabarvilo do ruda. Komáři nám snížili krevní hladinu a šterková cesta s občasným blátem nám sebrala veškeré zbytky sil. 
Nebýt těch panoramat, tak by si člověk říkal, proč to proboha děláme?
...pro zážitky, jako třeba námi způsobený dopravní kolaps, který jeden řidič vyřešil tak, že si řekl o náš telefon, kterým nás vyfotil, aby aspoň nějak využil čekání,  než se od tama vymotáme.
A kupodivu ani jeden z mnoha čekajících řidičů neměl potřebu troubit, nebo něco na naši adresu křičet. Prostě nádhera. 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kam že to vlastně pojedeme?

Obrázek
Delší dobu jsme se chystali na výrazně delší putování do Španělska a Portugalska, možná i po Maroku a zejména do našeho nového domova na Tenerife, ale stále nemůžeme přijít na způsob, jak to zkombinovat s prací (nějak se musíme živit). Na podzim jsme po shlédnutí několika cestopisných videí ztratili odvahu na Maroko a dokud nebudeme na Tenerife rezidenti, tak i trajekty mezi pevninou a jednotlivými Kanárskými ostrovy jsou finančně mimo náš budget. Toto léto nám tedy zůstal jen ten bájný španělský rytíř, tedy přesněji jen jeho větrné mlýny a to hned dvakrát. Kromě skutečných nizozemských mlýnů totiž plánujeme navštívit i některá sídla evropské byrokracie, což je zajisté také synonymem marného boje. Jako cestovatelé jsme nadšeni z možnosti volného pohybu po celé EU bez hranic a drahých roamingů a chápeme evropské myšlenky na vzájemnou spolupráci malých národů proti velkým mezinárodním hráčům, ale ta narůstající byrokracie nám vadí, takže se na ni pokusíme podívat trochu víc z blízka....
Další informace

45. den: Kulmbach-Sokolov

Obrázek
Ráno jsem se probudil krátce po sedmé a kupodivu jsem se v zahradním domku dobře vyspal. Jenže první, co jsem udělal, byla kontrola meteoradaru. Co následovalo, by se nejlépe dalo popsat slovem úprk. Bez snídaně jsme už v osm hodin vyrazili na cestu a jen s jednou čůrací pauzou ujeli zhruba 70 km na hranice s Česku republikou. Ta čůrací pauza způsobila, že nás déšť těsně u hranic dostihl, naštěstí jen slabý a během dlouhé obědové pauzy v Chebu jsme přečkali příval vody a nabili baterii na další cestu.  Z nedostatku dalších nápadů jsme ve tři odpoledne vyrazili směrem k Sokolovu. Ubytovali jsme se v domově mládeže, kde za rozumnou cenu mají hezčí a novější výbavu pokojů než ledajaký hotel. Díky tomu jsme i přes nepříznivou meteorologickou situaci naprosto v pohodě dojeli dál, než bylo v plánu, a navíc jsme prakticky vůbec nezmokli a určitě nezmokneme ani dnes v noci.
Další informace

20. den: Montenau-Cáchy

Obrázek
Dnešní trasa po bývalé železniční trati byla zajímavá v mnoha směrech.  Jednak část trati byla ještě zachována a tam se provozují turistické spoje, například na šlapacích drezínách. Také maximální sklon klesání železniční trati je ideální pro náš lehotandem, protože nízký odpor a vysoká hmotnost zajišťují jízdu bez nutnosti šlapat či brzdit. Tím pádem jsme většinu dnešní trati prostě  'vyčekali'. Tedy někdy i při spuštěném návěstidle. Úplně nejzajímavejší ovšem bylo to, že i když jsme často jeli přes Německo, byly jsme stále na belgickém území, které se nachází kolem trati a to i v případě, že tam již trať nebyla. Celé to působilo až bizarnín dojmem. Nejen že tak za tratí mělo Německo několik eknláv, ale občas byl problém zjistit, na jakém území to vlastně jsme. Například z této belgické kavárny, která má zleva, zprava i zezadu Německo, jsem se sice koukal na protější belgickou budovu, ale ta cesta mezi kavárnou a tou budovou byla opět němec...
Další informace